Dnešním dnem už není, co by mě překvapilo. Spousta lidí mi říká: Ten králík až povyroste, bude leda dobrý na pekáč... Nebo: Co je to za psa, když na nás neštěká? Kdyby jen přesně tihle lidé věděli...
Ráno, jako už ostatně každý den, vycházím s vodítkem v ruce ze dveří. Zaštěrkám gumovým balonkem a už slyším radostné kňučení, bouchání vrtícího se ocasu do boudy. Aida se raduje, jak se půjde proběhnout. Sotva přijdu, vítají mě zadrátované drátka. "Copak jsi vyváděla?" mrknu na Aidu, která mi skrz mříže kotce dává pac. Po prozkoumání vrátek jsem přišla záhadě na kloub, někdo musel vylomit železnou západku! A kdo jediný je takový ďábel na našem dvoře? Aida na mě vrhne výmluvný pohled a sotva ji pustím na svobodu, mám její tlapky snad všude. Hravě mi vytrhne míček a letí na louku.
Když přijdu domů, jsem úplně vyřízená. To naše přerostlé štěně nezastaví ani tropická vedra. Zavřu ji, a tam kde dříve bývala západka, namotám drát. Potom unaveně padnu do postele a do večera se z ní nehnu. Když konečně zaleze slunko, přesunu se do kuchyně najít něco dobrého na zub. "Copak to je na dvoře za hluk?" říkám si. Jsem úplně sama doma a ze dvora se ozývají zvuky, jako by někdo táhl plastový barel po zemi. Vykouknu ven. Po dvoře si s radostí lítá Aida a také Rita, dvířka jejich kotců jsou otevřená. Zděšeně letím klepat na sousedku, nejspíš už se vrátila, ale nikde nikdo. Ať buším jak buším. Běžím tedy ke kotcům, s kapkou strachu, co kdyby tady někde někdo byl? Ale na druhou stranu - Proč by zloděj pouštěl hlídací psy? Po prozkoumání je mi jasné, jak se z kotce dostala Aida. Svými bílými zoubky rozkousala drát a pustila se! Jenomže z toho potom vyplývá, že musela otevřít i Ritě. Stále nad tím musím uvažovat, ale jiná teorie mě nenapadá. Zvláštní však na této situaci je, že obojí dvířka byla otevřená dokořán. Pejsek by přece otevřel natolik, aby mohl prolézt a nebude se zatěžovat s tím, aby otevřel dokořán jako páníci. Málem jsem si nad tím ukroutila hlavu.
Poté jdu domů, abych se znovu natáhla do postele. Najednou se strašně leknu. Něco se pohybuje na skřínce u postele! Když zaostřím, poznám v tom malém klubíčku naši Žofku. "Kde ses tu vzala?" ptám se, jako bych snad čekala na odpověď. Mimino zakrslého králíčka na skřínce, která je metr vysoká? V tu chvíli začínám věřit na zázraky, sundám Žofinu ze skřínky a utíkám tu nabušit záhadný příběh... Mezi tím slyším HUP, a když se otočím, vidím Žofku v posteli a po pár šikovných skocích na deky a knížky, kdy přistává na skřínce, je mi jasné, že je to vychytralý králíček, který si najde cestu všude.
Nu co, nemám ani létajícího králíka, ani záhadného návštevníka na dvoře, vlastně už to není ani ten strašidelný příběh, co jsem chtěla původně psát, ale aspoň vím, že když si budu s něčím lámat hlavu, zvířátka mi určitě poradí :o)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat